Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůj Písmák - I.díl - 18 let s Rebeccou 13
Autor
Zbora
Když jsem se v roce 2004 poprvé přihlásil na Písmák, Rebecca 13 už tam byla. A byla něco jako superstar. Všichni z ní měli celkem respekt, velkou část textů měla pozlacenou výběrem. Několikrát jsme se pohádali, náš literární vkus byl dost odlišný. A pak jsme se potkali o osobně, a já jsem zjistil, že je úplně jiná, než jak jsem si ji ve svých představách vymodeloval. Už ani nevím, kde jsme se poprvé potkali, ale pak jsme se začali vídat hodně často, i mimo literární provoz, navštěvovali jsme se na chatách, chodili na výlety… Vůbec se netajila tím, že má psychiatrickou diagnózu, a to navíc zrovna dost mizernou. Brala ji jako součást svého života a mluvila o ní docela s nadhledem a semtam i humorem, i když žít v tom muselo být asi celkem peklo. Mám za to, že tímhle přístupem spoustě lidí s podobnými problémy pomohla, nebo alespoň otevřela oči. Rebecca vůbec ráda pomáhala lidem a snažila se stavět mezi nimi mosty. Zároveň si ale jela to svoje, a moc neřešila následky. V tomhle byla krásný příklad rozevláté básnířky - bohémky. Jako kamarádka byla skvělá, vždycky připravená pomoct, a to i ve chvílích, kdy by tu pomoc potřebovala spíš sama. Na druhou stranu ale taky byla schopná lidem zmizet na měsíce i roky ze života. Jednou se mi ozvala z Jižní Moravy, že tady koupila vinici, podruhé z Polabské nížiny, kde si koupila dům, a když zjistila, že jí tam nevyhovuje ta hrozná rovina, přestěhovala se na chatu do Žďárských vrchů, kde bydlela celou zimu v jedné místnosti, topila v kamnech a myla se v lavóru. Majetek pro ní nikdy nepředstavoval nějakou moc velkou hodnotu, ale na druhou stranu ani závazek. Prostě si tak žila a důležití pro ní byli lidi. Bůhví kolik let jezdila v rozvrzaném favoritu, ale když jsme přišli do hospody, byla schopná hostit tam celou společnost. Byla hodně senzitivní a esoterická. Moje tehdejší přítelkyně Pavla často říkávala, že je to energetický upír, že z ní dokáže vysát všechnu energii. Je fakt, že Rebecca 13 dokázala být vskutku živelná, když měla svoje dny. V mánii naplánovala spoustu věcí a pak, když se dostavila únava a deprese, je kolikrát horkotěžko dotahovala s vypětím posledních sil do konce.
Dělala s přehledem nejlepší pražské i mimopražské festivaly autorského čtení. Rebecca byla rebelka, svým způsobem punkerka, člověk, který se nebál dělat věci jinak. Večery nebyly pravidelné a děly se pokaždé někde jinde. V tom byla jejich autentičnost. Rebecca měla vždycky dost času, peněz a zpočátku i energie na to celý večírek vymazlit až do úplných detailů. Pečlivě vybrala autory, jejichž tvorba byla často diametrálně odlišná, pozvala nějakého kontroverzního hosta typu Honzy Hauberta z Visacího Zámku, vybrala nějakou kapelu, která celý večírek završila, domluvila degustaci piva nebo vína, nabodla na rožeň prase a zapálila pod ním oheň. Na jejích plenérech se čmáraly verše po stěnách kravína a jedly lysohlávky. Hráli tam Djjové a děly se různé ať už domluvené nebo bezděčné performance. Dokázala ale upořádat i čtení na půdě filosofické fakulty s názvem Pavlač přesně na hranici decentnosti. Konvenční autoři jí nezajímali a nezvala je. Přesto, nebo možná právě proto se na čteních, které pořádala, vždycky sešla spousta rozdílných lidí, kteří odcházeli většinou nadšení. Rebecca totiž měla dar postarat se o to, aby bylo celé čtení jedna velká šou. Když tam autor vystupoval, připadal si jako nějaká rocková hvězda. Lidi na každou báseň hlasitě reagovali. Byla to pařba, jakou jsem pak už nikdy na autorských čteních nezažil. Rebecca 13 nebyla ale zrovna člověk od kterého by se dala očekávat nějaká pravidelnost. Udělala dvě parádní akce během čtvrt roku a pak se klidně na rok odmlčela.
Když už jsme se znali dýl a poznal jsem se i s lidmi z jejího blízkého okolí, kteří ji oslovovali Melanie, začal jsem jí taky tak říkat. Jednou mi na to ale odsekla: „hele řikej mi Rebecco, jo?! Měla mírně řečeno komplikované dětství, ve kterém asi začaly všechny ty pozdější psychické problémy. Narodila se sice v Anglii, ale od malička žila u babičky a dědy v Praze. Myslím, že měla i britské občanství. To musela být za socialismu docela bžudna.
Nezapomenu, jak jsme s Rebeccou jeli vlakem z Prahy do Bratislavy na festival Siete. Na Vysočině k nám do kupé přistoupil Honza Těsnohlídek a na Hané Romále, který okamžitě po dosednutí vyndal sedmičku napoleóna. Než jsme dojeli na hranice, byla fuč. Většinu vypil Těsnohlídek. V Bratislavě vypadl z vlaku a po cestě dělal neskutečný tyjátr. Museli jsme vystoupit z autobusu MHD a táhli ho po ulicích. Když jsme ho pustili, vrávoral a řval. Nejhorší bylo, že se snažil řvát slovensky. Nebýt Rebeččiných obrovských ňader, temných černých očí a vyrovnaného úsměvu, asi bysme všichni dostali přes hubu.
S ňadry se mi pojí ještě jeden zážitek. To jsem jel snad někdy na začátku nového milénia s Rebeccou a Radanou Šatánkovou do Přelouče na vyhlášení výsledků soutěže O nejpůsobivější báseň roku, ve které tradičně vyhrávaly básně, které měly k působivosti dost daleko, a v Přelouči jsme chodili sem a tam a sháněli nějakou hospodu, kde by měli v půl jedenácté dopoledne otevřeno. Z jedné strany se do mě zavěsila Rebecca, z druhé Radana. Každá třetí škodovka, která projela okolo nás zatroubila.
Jak už jsem říkal, Rebecca byla dost esoterická a dost si zakládala na tom, že její chatu ve Vlachovicích na Vysočině vlastnila před její rodinou nějaká spiritistka, a že se tam dějou věci! Jednou mi jí půjčila na přespání. Když jsem odemknul a otevřel dveře, vyletěl na mě zevnitř obří živý černý motýl a vlál si to někam k Novému Městu. Aha, řekl jsem si, to jsou ty čáry! Pak jsem vešel do kuchyně a dveře se za mnou samy zavřely. Kdyby nebyl slunný letní den, bylo by to jak z hororu. Pak mě taky dost znejistěl můj pes, který dovnitř vůbec nevstoupil, i když jsem ho lákal na superprémiové granule. Raději jsem chatu zamknul a šel za Papouchem k Medlovskému rybníku, kde jsme celou noc strávili u ohně popíjením piva, vína a destilátů a do Rebbeččina čarodějnaého domku jsem se vrátil raději až za svítání a v takovém stavu, že mi všechny čárymáry byly ukradené. Když jsem pak Rebecce vracel klíče na plovárně Slavie, řekla mi na to s potutelným úsměvem jenom „no jo, no!“
Když jsme spolu zabrousili na jakékoli téma, které zavánělo něčím tajemným, vždycky jsme na sebe navzájem koukali jak na úkaz. Já, racionální realista v konfrontaci s jejími nejfantasknějšími představami, ať už se jednalo o UFO, vyvolávání duchů, stavbu pyramid, nebo posmrtný život, jsem prostě nemohl obstát. Vždycky se na mě dívala se značnou shovívavostí, jako na pohana. Tak teď už asi ví, jak to všechno je s těmi věcmi mezi nebem a zemí… Nutno jí přiznat ale k duhu, že nikdy nikomu svoje názory nevnucovala a vlasně málokdy na ně přišla řeč. Důležitější pro ní byla úplně obyčejná přítomnost.
Měla ráda srandu. Pamatuju si jí vlastně jako víceméně veselou holku. Jednou jsme si v Bratislavě koupili v hypermakretu já kysané zelí a ona vánočku. Když jsme zaplatili, zeptala se: „tak to dáme dohromady, ne?“ Ta představa mě upřímně vylekala. Naštěstí myslela tu vánočku s tím zelím. Chodili jsme pak po noční Bratislavě, přikusovali vánočku se zelím a děsně se tím bavili. Často mi i líčila svoje eskapády v manických stavech, jakoby to byla ta nejvtipnější věc na světě. Jak třeba plavala v zimě ve Vltavě a pod Karlovým mostem ji museli vytahovat hasiči.
Rebecca měla strašně ráda různé výzvy a dost často si je sama taky připravovala. Ne vždycky to ale dopadlo dobře. Do soutěže O nejpůsobivější báseň roku neprozřetelně věnovala hlavní cenu – týdení pobyt na její čarovné chatě s plnou penzí (tzn. že vítěznému básníkovi bude týden vařit a sloužit). Ten ročník vyhrála díky nějakým čachrům s hlasy paní básnířka pokladní z hypermarketu a na chatu se dostavila i s celou svou pětičlenou rodinou. „Celý týden vůbec nikam nešli, jenom seděli na zahradě a ládovali se“, stěžovala si mi pak.
Taky jsem obdivoval její nepředpojatost. Byla otevřená všemu novému a nic dopředu neodsuzovala, což zrovna v naší společnosti není zrovna běžné. Dříve jsem vystupoval jako psytranceový Dj. Občas se přišla podívat, a přestože celý život poslouchala spíš rock, dokázala se odvázat a do rána tancovala na dunivé beaty uprostřed nabitého parketu mezi lidmi o generaci mladšími než ona.
Rebecca nikdy neuznávala argument, že něco nejde. Občas se jí tak v životě podařily věci, o kterých my ostatní víme, že jsou nemožné, a tak se o ně nepokoušíme. Uspořádat na konci zimy autorské čtení v malé vísce uprostřed Vysočiny bez možnosti přespání se jeví jako čiré šílenství. „Tam ti nikdo nepřijede, Rebecco, vždyť lidi nechodí ani na autorská čtení, která mají deset minut od baráku, všichni jsou přesycení, zpovykaní a raději popíjejí víno doma před písíčkem“, odrazoval jsem jí v dobré víře, „proč by se trmáceli x hodin někam, kde lišky dávají dobrou noc?“
V Lačnově se nás nakonec sešlo asi 25, což byl vzhledem k velikosti kulturního sálu, ve kterém se prášilo na dvanáct křesel a topilo se tam v kamnech, myslím docela slušný nával. Rebecca zase zaválela s neskutečně vymakanou přípravou a propagací. Každý návštěvník dostal u vstupu welcome drink, po každém vystoupení byla řízená degustace vína, kterou si vzal na starosti její syn Fabián, v polovině večera přinesla Rebecca dekadentní obložené mísy a na závěr byl koncert a guláš. Když se publikum rozešlo, postarala se Rebecca ještě o účinkující. Párty se dostala do varu a když jsem ve 3 hodiny ráno odcházel spát do čerstvě zasněženého výklenku stodoly, byl jsem první, kdo opouští rozjetou párty. Podezřívám ostatní, že vůbec nespali. Ráno byla česnečka a maraton v umývání nádobí.
Úplně nejhezčí svatba, na které jsem byl, byla ta Rebeččina. Jeli jsme parním vlakem, který velmi pomalu stoupal krajinou k Dobříši. Popíjeli jsme výborné točené pivo a skvělé víno, občas zastavili a družili se na malých nádražíčkách, došlo i na básně a na kytary. V jednom vagónu byl dokonce gramofon a malý taneční parket. Vlak před každým přejezdem vypustil páru z píšťaly. Rebecca si ten život prostě dokázala užít a na ničem nešetřila. Věděla proč. Věděla, že zítra to všechno může být úplně jinak. Že se člověk probudí do zlého snu a všechno, co mu zbude, jsou hezké vzpomínky na chvíle, kdy to šlo, prožívat normální život bez omezení a bolesti, který většina lidí považuje za samozřejmost. Nevzpomínám si ale, že by si někdy stěžovala. A to myslím, že zrovna ona patřila k těm lidem, kteří by měli skutečně důvod. Naopak brala věci tak, jak přicházely a vzala je jako součást svého života.
Nedávno jsem se v rámci nějakého testu snažil spočítat kolik mám opravdových přátel, a vyšlo mi, že kamarádů, o které se můžu bez obav opřít mám šest. Nečekám už, že mi v mém věku budou nějak o překot přibývat, spíš naopak. Najednou už je jich jen pět.
57 názorů
Ráda jsem si povídaní přečetla podruhé,je fajn potkávat takové zajímavé lidi
Byla moc fajn, škoda jí .... brzo ... stejně jako Print nebo djPes ... některý exoti prostě jen jednoho dne zmizeli beze stopy ... Albireo ... díky!
Ako nekrológ výborné, fakt, Honzo, ale aspoň niekde pod čiarou mohli byť také základné informácie ako občianské meno a dátum úmrtia, možno aj príčina, aspoň naznačená. Posledné prihlásenie... Hm? Alebo sa to všeobecne vie, len mne dačo nedochádza? To je pokojne možné. V každom prípade profil autorky ani neviem nájsť (už nejestvuje? zmazala sa sama?).
Marcelko, kočičí cosi a kostka místo mozku, to zní převelice zajímavě :) :) :)
Skoro ti to závidím :) :) :)
Marcela.K.
14. 04. 2022annnie, to jsi mě teď rozesmála. Ty jsi tu nic nezažila. Ty netušíš, jaké to je, když ti píše kočičí cosi přikurtované k topení :-) nebo Mám místo mozku z piva kostku...ten nás tu i maloval podle svých chorobných představ.
Ale povinné to tu přece není a víš jak to říkal Svěrák ve Vratných lahvích.
Marcelo, mě by vůbec nenapadlo, že něco takového někomu může vadit. Já chápu prostor pod dílem jako území autora, a jakým způsobem zde reaguje (nebo nereaguje) považuju za jeho věc. Ale pravda je, že když jsem sem přišla, myslela jsem si, že to je místo určené pro debatu o díle a byla jsem velmi překvapená, jak často je to spíš osobní. Ale přijala jsem to jako místní modus operandi a vlastně se mi to zalíbilo... Tedy - dokud jsme tu na sebe pod vlivem boha války nezačali štěkat jak magoři... Teď se mi tu líbit přestává a jednou nohou jsem už ze dveří...
Krásně sepsané vzpomínky! Při čtení se mi vybavovaly ty moje, a že je to už pěkně dávno, co jsme se s reb několikrát setkaly, napsaly si, zatelefonovaly si. Díky za připomenutí.
S Rebeccou jsme si v dávných písmáckých dobách párkrát zkonfrontovali názory a vždy nekonfliktně. Zřejmě bychom si rozuměli i při osobním setkání a dost lituji toho, že jsem žádnou z příležitostí k tomu nevyužil. Neznal jsem ani podrobnosti o jejích problémech, takže za mě velké poděkování za Tvůj citlivě a neotřele poeticky podaný nekrolog.
Marcela.K.
12. 04. 2022Annnie, když už mě avizuješ. Asi jsi špatně pochopila. Nakonec to zmiňuji i jinde. Nejde mi o odpovědi na komentáře, kde konkrétní osobě odpovídáš. Něco ji naoplátku sděluješ. Já nechápu to pouhé oslovení a k tomu připojené díky třeba desetkrát za sebou . To by se snad dalo poděkovat v jednom komentu těm deseti najednou. Pokud se nepřihlašuji a chci se jen podívat na to, co se tu právě děje a vidím tam 10 x jméno jednoho autora, který rozepisuje své díky do jednotlivých komentářů, tak co to je? Jo, je to v podstatě prkotina, ale je to i o ohleduplnosti k druhým čtenářům.
dítě_na_skleníku
12. 04. 2022Děkuju za vzpomínku. Mrzí mě, že jsem Reb nikdy nepotkala. Myslím, že by se mi líbila.
Samotný text je pro mě zajímavé seznámení s někým, koho jsem neznala; napsaný tak, že mě zaujal. Některé komentáře jsou pro mne opravdu překvapivé: mne osobně se týká výtka ohledně jmenovitého odpovídání na komentáře. Já sama to dělám od první chvíle, co jsem tady a považuju to samozřejmou slušnost a zdvořilost, odpovědět někomu, kdo mi napsal komentář. Nikdy mě nenapadlo, že by si tím autor nějakým způsobem (nechápu jakým) zvyšoval viditelnost; já při pročítání příspěvků jiných autorů míru jejich čtenosti a komentování ani nesleduju. A pokud já někomu komentuju jeho díla a on dlouhodobě neodpovídá, chápu to tak, že ho moje komentáře nezajímají a nadále se pak (v případě, že se mi díla líbí) omezím pouze na tip. Tím neříkám nic víc, než že různé věci mohou různí lidé vnímat velmi rozdílně a že bych považovala za velmi zdvořilé a příjemné, kdyby se nám dařilo méně kategorizovat a soudit a více se snažit o pochopení.
(yss, prosím tě, pojď odsud, tuhle nedůstojnou debatu nemáš při svých znalostech vůbec zapotřebí. Nevysvětlíš.)
Ahoj, Rebb, krásná kukadla. Život je kurevsky krátkej.
Alegna-dávas silné slová,nikoho neobviňujem,reflektujem realitu, ako u teba,tak u autora. Holý fakt nepustí.To, že to nekorešponduje s tvojim názorom akceptujem.Každý máme asi iné "hodnoty a priority".Odo mňa všetko,prajem pekný deň
Pravda yss, omluva a oprava, ne tipy, ale zhlédnutí, tvůj názor respektuju, obviň si mě z čeho chceš podle libosti, ale na tom, že tvoje obvinění Zbory je absurdní si trvám.
Alegna....evidentne máš už po druhýkrát krát problém čítať s porozumením.Poprosim zapracuj na tom, možno zistíš o čom som písala /455 prečítaní /...keď už si mala akútnu potrebu "liezť niekomu niekam "tak Ok,ale drž sa láskavo toho,čo mnou napísané bolo.
Tvému vzpomínání jsem dala tip a čekala jsem se svým komentářem, až tu nebude takový provoz a protože jsi napsal o Rebecce poeticky bez pathosu, tak ti ho sem chci kousek podstrčit.
Ale moc jsem se netrefila. Je smutné, že jsi byl obviněn s nekalého získávání bodů, ale na druhou stranu je to tak absurdní, že je to až úsměvné.
Ale zptátky k Rebecce, moc děkuju za přiblížení, osobně jsem ji neznaala, jen z pošty, ale teď už vím, proč jsem ji některé dny nestačila odepisovat.
Mám od ní takový vzácný dar z posledního jejího období zde, je to výběr a nedostala jsem jej vlastně já, ale - citace: "jo, dám V - ta paní byla odvážná - obejít všechny zmíněné instituce a přesto muset čelit dennodenním útokům veřejnosti..."
Myslím, že to o ní také něco vypovídá.
Marcela.K.
08. 04. 2022Zboro, Janu (vesuvanku) znám osobně. Nevím, proč zrovna ji zmiňuješ. Jsou tu jiní, kdo s tím začali a dělají to ve velkém...nakonec je to přece jedno. Jen si myslí, že to zbytečně zapleveluje dění na Písmáku. Nic víc.
Marcelo, já teda taky ne :)
K těm jmenovitým odpovědím. Marcelo, já si myslim, že lidi mají prostě různé důvody, proč některé věci dělají, a není to jistě u všech marketingová vypočítavost, jak naznačuješ. Určitě jsou lidi, kteří to považují prostě za nějaký druh zdvořilosti. Nedokážu si třeba představit, že by to třeba taková Vesuvanka dělala proto, aby si zvedla čtenost, to se na mě nezlob :).
Marcela.K.
08. 04. 2022Já si to spletla se Smutečním oznámením. Tady opravdu komentář ode mne není. Ale v podstatě je to to jediné co k tomu chci napsat - RIP.
Marci, já jsem tady ale tvůj komentář k dílu nenašla (dokonce ani ve smazaných).
Marcela.K.
08. 04. 2022yss, ono to dříve bylo na Písmáku tak, že když sis uložila dílo s pozdějším datem zveřejnění, dostali avi opravdu jen ti, co tě měli v oblíbených, pak se k němu normální čtenář dostal jen přes kritiku, pokud ji někdo z oblíbených napsal. Nebylo tu to " co se zrovna děje", kde se zobrazuje vše, takže uložit a zveřejnit později je v podstatě nemožné. Také se tu stalo zvykem odpovídat komentujiícím jmenovitě, což je tedy fakt děsný, protože se sice "zviditelníš" na stránce dění, ale kdo se tím má proklikávat, že. Kdo to dělá nejvíc snad ani nemusím odhalovat. Proč? to se mohu jen domýšlet :-) Jakoby nestačilo odpovědět a poděkovat v jednom komentáři více čtenářům najednou. Jenže i negativní reklama je reklama, že. I já jsem tento článek měla avizovaný dříve, než byl zveřejněný. Nevadí mi to, právě proto, že mi je celkem lhostejné, kdo, kdy a co tipuje.
Můj komentář k dílu už tu visí. Myslím, že není potřeba víc dodávat.
A2...asi to je možné,ale keďže to "tak robia všetci " tak myslím,že pravý dôvod je úplne inde. Ďakujem za vysvetlenie,ale autor uz svoje stanovisko prezentoval.Mne to stačí,nemienim mu ničiť spomienkový text.Dielo za to nemôže. Všetko.
Tak to si ma značne precenili, súťaživosť ma totálne míňa.Ohľadom textu sa baviť nemusíme,tam som nemala žiadne pripomienky, takže sa vyhnime poprosím vysvetľovaniu.Vadî mi to dlaždickovanie cesty... jasné,že to robia všetci ? No nevrav ! /Ja napr.nie ,ale to je nepodstatné /Vrátim sa k tomu kolektívnemu manieru.. práve napríklad od teba by som čakala,že sa na to povznesieš a pustiš text do "éteru"holý a nahý,so všetkými dôsledkami ,a nebudeš robiť to "čo robia iní " / nejde predsa len o jeden text,však ?
K poslednej vete-je rozdiel starať sa,a rozdiel napísať svoj názor. Ty máš dlaždičkovanie cesty rád,mne sa protivi. Asi tak.
Jirko a Jano, já obdivuju tu vaši spravedlivost, se kterou se stavíte k lidem a pořád dokola vysvětlujete věci, které by měly být naprosto zřejmé. Nicméně Hudlan má přece jasno, všichni jsme hajzlové, on nepotřebuje polemizovat, jeho pravda se klene zbožštěle a jasnozřivě vysoko nade vším. To je pak těžké najít konsenzus.
yss, na vysvětlenou. Když máš text uložený zatím jako koncept s tím, že ho chceš zveřejnit později, protože např. chceš ještě něco doplnit, automaticky bez tvé vůle se avizuje u všech, kdo dotyčného autora mají ve vlastní kolonce ...oblíbení autoři.... To je jedna příčina. Druhá spočívá v tom, že ho publikuješ ihned, uvědomíš si nějakou chybu, skryješ ho, opravíš, ale Písmák už ti v ten samý den text nedovolí zveřejnit. A když tak něco doplňuješ na čtyřikrát, tak jeto až pátý den. Už mne to potkalo také, a zejména když chceš doplnit či upravit fotografie, tak každá úprava, tedy skrytí textu znamená další den. Už jsem osobně žádat majitele serveru, aby znepřístupnil ostatním díla uložená v konceptech, ale bez odezvy. prostě jeden z technických nedodělků Písmáka.
yss: ano, všiml jsem si, že už se vůči tomu vymezuješ u Hoverly. Nicméně se pleteš. Není to žádný novodobý trend a nejde o rozposílávání nevyžádaných avíz. Na Písmáku je možné stanovit datum zveřejnění díla (zobrazí se pak s předstihem jen lidem, kteří tě mají jako oblíbeného autora). Je to naprosto legitimní způsob, který tady používá spousta lidí, kteří si za ty roky, co tady publikují, vytvořili nějakou čitatelskou základnu. Ano, má to spoustu výhod. Mám to rád. A nechápu, co ti na tom vadí. My tady o něco soutěžíme? Tohle je vzpomínkový text na zesnulou kamarádku. Ne soutěž o to, kdo dočůrá nejdál. Taky Ti nechci křivdit, možná to tak nemyslíš, ale co mi na Písmáku i na internetu obecně hrozně vadí, jsou zástupy lidí, kteří se starají o věci, do kterých jim vůbec nic není.
57188418432178751875
07. 04. 2022Moc dobře a obrazotvorně napsáno - od srdce. Rebeccu jsem sice neznal, přesto se textu podařilo vytvořit velmi plastický dojem z její osobnosti. Také se mi líbí, že ačkoli se text veze na vlně nostalgického vzpomínání, autor se zcela vyvaroval patosu a prvoplánové dojímavosti.
Pro mě je text zajímavý a dobře napsaný. O Rebecce 13 jsem slyšel, četl něco na Písmáku i od ní samotné, Díky Zboro
Text je silný,jednak tým,že pôsobí na emócie čitateľa,jednak autentickými spomienkami, ktorými si priblížil autorku, ktorú sme dovtedy poznali možno z tej druhej stránky.Voči textu nemám nič,čo mi ale príšerne vadí je fakt,že dielo, ktoré sa objavilo dnes má cca 455pozreti... samozrejmé,keby to bol stav za jeden deň,super,tlieskam ti ...sama som ten text čítala možno pred týždňom, keď vyskočil v kritikách... takže nejako nechápem ten novodobý "moderný trend"rozposielať aviza vopred a vydlazdičkovať cestíčku textu... najmä u autora tvojich kvalít,by som predpokladala "zaradenie"sa do davu, pretože "textu verím"
Možno ti teraz krivdim,možno si aviza neposielal,a ľudia objavili text náhodou... neviem,mne tieto manévre prídu čudné
Hubane, vadí ti, že tuhle "osobní reportáž" redaktoři ovýběrovali? A co už by sakra ty výběry mělo dostat, nějaké haiku o padání listí nebo co? Tahle ženská byla po dlooouhé době první, kdo mi napsal takovou kritiku k povídce, že jsem fakt dostala chuť se na starý kolena ještě něco učit a zkoušet a zlepšovat se... a než jsem se stačila rozkoukat, co je to za osobu, tak už není!!! a já nemám šanci jí už ani pořádně poděkovat. Jsem Zborovi vděčná, že tohle napsal, že si ji můžu aspoň trochu představit jako člověka, ne nějakej nick. A být "samozvaná redaktorka", taky tomu dám výběr. Mnohem radši než některým efektně nesrozumitelným básním, co je dokola dostávají...
K tomu, jak píšeš, že jí nepomohli... nemůžu soudit, třeba máš pravdu... jen za sebe vím, že kolikrát člověk ani nechce, aby se o jeho problému vědělo, aby se na nějakou pomoc kamarádi soustředili... pomáhá mu víc to, že je má tak normálně nablízku.
chciHubana... ten svůj "výtěr" sis mohl odpustit. Já jsem třeba Rebecu osobně nikdy nepotkal, jen jsem ji konzultoval její prozaický rozsáhlejší text před mnoha léty, byl, co si vzpomínám z prostředí koní, a pak jen občasné vzájemné komentáře k našim textům. Naprosté, zdrcující většině Písmáků, včetně patrně řady z těch, co ude projevili účast, není o jejích bolestech nic známo. Reagovali tak, jak ji znali. A to vůbec nemluvím o tom, že každý z nás má svůj život a vlastní bolesti. A tak jak se Rebeca nedožadovala pomoci, tak to činí i ostatní.
Odpoutaný Prométheus
06. 04. 2022Hmm... ten sklep je mi vágně povědomý. Jako bych v něm podobnou sešlost někdy viděl. Kdy to jen bylo... Byla tam nalevo ode dveří na špalku u hromady palivového dříví ta sekyra vždycky? ;-)
kouzelná_květinka
06. 04. 2022Mám dojem, po těchto řádcích, jako bych ji znala, ale bohužel jsem neměla tu příležitost. Nicméně je to napsané s citem, něžnostní, nevtíravým humorem, nostalgií a bolestí.
Rozhodně to byla neobyčejná žena.
...jsem dojatá, Honzo. Další věty neustále mažu, měním, nic z nich nevystuhuje, co bych chtěla vyjádřit. Vím však, že Rebecca by to zvládla i za mě. Dvě setkání a tolik vzpomínek...
neznala jsem, krásně jsi to o ní napsal, musí být ráda - když si to tam seshora pročte, když to vidí v Tobě... krásné... a upřímnou soustrast, pokud je to čerstvé
Pavle, pokud se vše vydaří, Bořetice by v létě být měly. S Igorem Repulsionem bysme měli dokončit soutěž a v Bořeticích vyhlásit vítěze a předat mu cenu, tak jsme si mysleli, že bysme to spojili s nějakým vzpomínkovým setkáním. Rebeččin přítel Tom a její syn Fabián jsou tomu taky nakloněni.
Rebeccu jsem zažil jen na podzim v Bořeticích, z toho mála co jsem s ní zažil, bych po přečtení řekl "jo, to je ona." Je to napsané bez patosu a je v tom poetika života.
Byl bych nevděčný, kdybych nepřiznal, že jsem díky ní osobně poznal několik skvělých lidí.
Škoda, že se Bořetice nezopakují. Nevím jestli někdo dokáže navázat, udělat akci pro ostatní.
Zeanddrich E.
01. 04. 2022Také jsem ji osobně neznal,..., ale mám pocit, že už ji snad i trošku znám, jelikož popsána je zde opravdu plasticky..
Tip, a poklona autorovi
Pomerančová
01. 04. 2022Moc krásně napsané!
Neznala jsem ji, ale teď mi to skoro až přijde líto! Musela to být super střela. Já tu v roce 2004 taky byla a pamatuju si ji jako autorku, ale osobně jsem neměla tu čest. Tenkrát se pro mne všechno dělo v Ostravě :) Tak třeba v příštím životě...
Znovu mne napadlo, že délka života spočívá v jeho vrchovatosti a pak to člověk spíše zkousne. Je to, Honzo, od tebe dobrý počin a chtělo by se napsat, že nádherně napsané, ale nenapíšu, protože to za tebe psala Rebeca.